Děti
milují zvířata. Většina dětí sní o tom, že bude mít
vlastního mazlivého čtyřnožce. U dětí, které nemají to
štěstí, že by se narodily do domácnosti se zvířetem, roste
často touha po věrném čtyřnohém kamarádovi rok od roku
víc a více. Opakovaně konfrontují své rodiče s nesplněným
toužebným přáním: "Chtěl bych mít kočičku."
Kočky a psi totiž stojí na žebříčku dětských přání
úplně nejvýš.
Mnoho rodičů cítí v tu chvíli bezmocné
zoufalství. Kočku? Kdo by se o ni staral? Držení zvířete
koneckonců znamená vzít na sebe dlouholetou zodpovědnost!
Kočka samozřejmě není hračka ani užitkový předmět,
ketrý by se dal vyhodit do popelnice, jakmile začne být na
obtíž! Bezesporu je obstarání čtyřnohého tvora pečlivě
uvážit. Kdo si z jakéhokoli důvodu nemůže dovolit držet
domácí zvíře (alergie, nájemní smlouva, nedostatek místa,
finanční tíseň atd.), neměl by se k jeho pořízení v
žádném případě nutit. Za určitých okolností by to
zakrátko mělo vysloveně negativní důsledky pro blaho
zvířete.
Přesto: pokud si člověk může dovolit kočku z
citového, časového i finančního hlediska, pokud je ochoten
získávat krůček za krůčkem zkušenosti v jednání s vysoce
citlivým tvorem, nemůže svému dítěti bezesporu prokázat
větší laskavost, než splnit mu jeho nejnaléhavější
toužebné přání.
Děti se teprve zacházení se zvířaty musí učit
Když
je kočička konečně tady, znamená v prvním období velké
nároky především na rodiče: děti se musí nejprve naučit,
jak se s takovým zvířetem zachází. Bouřlivé návaly
náklonnosti, nucení k pobytům pod pokrývkou a drsné hry by
měly být přísně zakázány. Děti musí pochopit, že kočky
nejsou hračky, nýbrž samostatné živé bytosti, které mají
také vlastní hlavu a nikdy by neměly být k ničemu nuceny.
Nejlepší je, když jde člověk dobrým
příkladem: pravidelné časy krmení, čistění kočičího
záchoda, návštěva veterináře, přístup ke zvířeti plný
lásky a úcty... Časem bude i dítě schopno převzít
některé z těchto úkolů. Zpočátku bychom však neměli
nechávat především malé děti bez dozoru, když se
přiblíží ke zvířeti. Aniž by to myslely zle, mohly by
kočku z nezkušenosti trápit nebo nadměrně obtěžovat.
Kočka bude hrát v životě dítěte velkou roli.
Je současně přítelem, trpělivým posluchačem, utěšitelem
a kamarádem při hrách. Když rodiče nejsou doma nebo nemají
čas na to, aby poslouchali příhody o hádkách se spolužáky,
najde potomek v kočce láskyplného posluchače. Domácí
zvíře se samozřejmě nemůže stát náhražkou za
rodičovskou péči a v žádném případě by k tomu také
nemělo být zneužíváno; přesto představuje cenný
teraupetický doplněk.
Kočky učí dítě sociálnímu chování
Již
dávno je známo, že kočky (a i jiná domácí zvířata) mají
pozitivní vliv na duševní život dětí. Školní
psychologové informují o tom, že těžko zvládnutelné děti,
které dostanou domácí zvíře, se v mnoha případech značně
uklidní. Kočky zřejmě působí zmírňujícím způsobem na
existující agrese. Je rovněž dokázáno, že chov zvířat
má pozitivní účinky na dětské sebevědomí. To tkví v tom,
že dítě, které se smí starat o zvíře, se velice brzy učí
přejímat zodpovědnost. Péče o kočku vyžaduje
zodpovědnost, přesnost, smysl pro pořádek a ohleduplnost. Tak
se děti mimo jiné učí chovat se s úctou k jiným lidem.
Kočka je naučila, že hlavou zeď neprorazíš! A když to
dítě přesto zkouší, dostane v krajním případě tlapkou...
Takové zkušenosti učí dítě sociálnímu chování.
Životní cyklus
Narození
kočky je pro mnoho dětí vrušující a tajemnou událostí.
Mohou pozorovat, jak vzniká život, a určitě na tento okamžik
nikdy nezapomenou. Když je kočka se svými lidmi ve velmi
důvěrném vztahu a necítí se při vrhu rušena tichou
přítomností dvounohé rodiny, je možné této události
klidně přihlížet. Pokud se však kočka stáhne do ústraní,
měli bychom vyhovět její touze po klidu.
V prvních týdnech života kotěte mohou děti
pozorovat úžasnou kočičí výchovu. Mohou prožívat, jak ti
malí tvorečkové rostou, otevírají oči a začínají si
váhavě hrát. Rodiče musí v této době obzvláště dbát na
to, aby jejich dítě zacházelo skočičí matkou a jejími
potomky s úctou a opatrností.
K životu bohužel nepatří jen zázrak zrození,
nýbrž i smrt. Úmrtí milované kočky je pro každé dítě
velkým šokem. Reaguje na ně smutně a zaraženě. Jeho
nejbližší přítel a dlouholetý důvěrník tu najednou
prostě není. Rodiče by žal dítěte neměli potlačovat. Ať
si popláče nad svým milovaným kamarádem - na tom není nic
trapného nebo neobvyklého.
I když je smrt milovaného domácího zvířátka
velmi bolestná, má alespoň jeden pozitivní aspekt: dítě se
v raném věku naučí vyrovnávat s žalem a ztátami. Tato
zkušenost pomůže formovat i jeho budoucnost. Proces
zpracování žalu se může bohužel každý naučit jen osobní
zkušeností se ztrátou. Lidé, kteří jako děti učinili
takovou zkušenost, se jako dospělí často dovedou lépe
vyrovnávat s hlubokým smutkem než lidé, kteří nikdy
předtím neztratili milovanou bytost.
Malé děti potřebují dozor
Domácí zvířata hrají všemi stránkami své existence ústřední roli ve vývoji dítěte. Proto existuje nekonečně mnoho důvodů, které by měly přimět rodiče, aby své děti o tuto zkušenost nepřipravovali. Přesto by měla být "adopce" zvířete velice dobře uvážená. Přitom je důležitým faktorem i věk dítěte: čím je dítě mladší, tím obtížnější je naučit ho, jak se má ke kočce chovat. To platí samozřejmě i pro jiná domací zvířata. Malé děti a zvířata spolu proto nikdy nesmějí být bez dozoru. Kdo na to nemá čas, měl by s obstaráním domácího zvířete v každém případě počkat, dokud dítě nebude schopno naučit se uvědoměle zacházení se zvířetem.
Gabriela Metzová