"Mami,"
dvanáctiletý Marek vzrušeně utíká k matce, "mami,
můžu dostat už teď kapesné na příští týden? Venku v
zahradě za mnou běhá roztomilá kočka, ale je tak hubená!
Myslím, že má hrozný hlad, a chci jí koupit krmení..."
Matka zarazila ten příval slov a vyšla s Markem do zahrady,
aby se společně na kočku podívali.
Kočka se k nim přibližovala jen váhavě a
opatrně, ale pak se oběma začala s hlasitým mňoukáním
otírat o nohy. Vypadala vyhladověle; obrovské zelené oči
prosebně vzhlížely k oběma dvounožcům. I přes svou
vyhublost byla kočka krásná - bílý nosík, hvězdicovitá
bílá náprsenka a bílé botičky se jasně odrážely od
černé srsti.
Marek oddaně hladil kočku, která mu s předením
zabořila hlavu do ruky. Matka v duchu probírala spižírnu a
přemýšlela, co by bylo vhodné jako kočičí krmení. Co
vlastně kočky žerou?
Dosud se k Markově lítosti nikdy nemluvilo o
vlastním domácím zvířeti; otec byl totiž rozhodně proti.
Co teď?
Oba
s úžasem přihlíželi, s jakou rychlostí mizely v kočičí
tlamičce zbytky od oběda - slepičí polévka s rýží.
Růžový kočičí jazýček vyčistil talíř, až se leskl, a
přitom ho postrkoval po dlaždičkách na terase. Marek
prohlásil, že kočka ještě potřebuje aspoň velký kus masa
nebo něco podobného, ale matka mu vysvětlila, že
vyhladovělé zvíře si musí navykat na potravu jen pomalu.
Nejlepší je dávat kočce častěji malé porce.
Kočička prošla - s ještě hlasitějším
předením než předtím a s vysoce vztyčeným ocasem -
otevřenými dveřmi z terasy přímo do obývacího pokoje a
elegantním skokem přistála na nejbližším křesle. Tam se
pohodlně stočila a spokojeně pohlédla na dobrodince. Oba teď
stáli ve dveřích, Marek celý nadšený, matka trochu
nejistě.
Komu patříš kočičko?
Kočka
ještě spala, když přišel domů otec. Žena mu stručně
vysvětlila, že se kočka určitě zaběhla a majitel už ji
jistě hledá.
Po večeři byla svolána rodinná rada, která se
usnesla, že kočka smí zůstat, dokud se nezjistí, komu
patří. Marek byl šťastný a tajně doufal, že se nikdo
takový nenajde. Ochotně upaloval k nejbližšímu obchodu, kde
mohl nakoupit kočičí krmení, stelivo a kočičí záchod.
A pak začalo hledání majitele. Kočka bohužel
nebyla ani tetovaná, ani neměla mikročip. To zjistil
veterinář, kterému donesli kočku ukázat, aby důkladně
prověřil její zdravotní stav a osvobodil ji od vnitřních i
vnějších parazitů. Marek už dal kočce jméno Elza.
Dotazování v útulku pro zvířata, u
veterinářů v okolí, u organizací na ochranu zvířat, vše
bylo bezvýsledné. Sice se hledaly kočky s bílými znaky, ale
žádná z nich neodpovídala výraznému popisu Elzy. Rodina
pročítala v novinách všechny inzeráty o postrádaných
kočkách; pak dali dokonce sami inzerát, ale Elzu v něm
přesně nepopsali. To musí udělat ti, kteří se o ni
přihlásí, aby se kočka nedostala do nesprávných rukou.
Na všechna možná místa vyvěsili oznámení,
ale ani po všech těchto krocích se původní majitel Elzy
nepřihlásil.
Závažné rozhodnutí
Marek,
který si kočku velmi oblíbil, se choval přímo vzorně,
pečoval o ni a všemožně se snažil rodičům ve všem
vyhovět. Občas se nenápadnými narážkami snažil přimět
rodiče, aby si kočku definitivně ponechali.
Otcovo počáteční kategorické "ne" se
proměnilo v "uvidíme, jak se kočka bude chovat".
Matka, kterou si Elza doslova omotala kolem drápků, se s
diplomacií sobě vlastní tu a tam zmiňovala o zábavných
příhodách s kočkou a chválila její mimořádnou
inteligenci.
Marek se sice stále ještě lekal, kdykoli
zazvonil telefon; ale po osmi týdnech od Elzina příchodu se
její majitel dosud neobjevil.
Otcův původní nápad dovézt kočku do útulku
už byl dávno zavržen. Sám viděl, kolik koček tam čeká na
nový domov; prosebně k němu natahovaly tlapky, bylo vidět,
že hladoví po pohlazení, otíraly se o mříže, když ho
viděly. Ne, to ať radši čeká Elza na svého původního
páníčka nebo paničku u nich doma! Definitivně bylo
rozhodnuto, když se po jednom dusném dni rozpoutala bouře a
Elza, chytrá Elza, využila příležitosti a ustrašeně se
otci stulila pod volnou letní košili a hlavičkou se mu
otírala o bradu. Tiché "mňau" už se postaralo o
zbytek.
Elza získala nový domov
Teď
bylo ovšem nutné znovu navštívit veterináře; možná
roční Elza ještě nebyla kastrovaná. A když už byla v
narkóze, nechali ji hned otetovat a opatřit mikročipem.
Ne všechno končí happy-endem
Tato
(skutečná) příhoda má dobrý konec. Elzin původ nebyl
zjištěn, ona a její nová rodina už několik let žijí
šťastně pospolu.
Často se někde objeví kočky, které z
jakýchkoli důvodů - přišly o domov. Někdo je vyhodil,
utekly, ztratily orientaci v důsledku šoku - často se o tom
můžeme jen dohadovat. Kočky, některé milé a mazlivé, jiné
již zdrženlivé a nedůvěřivé, další na pokraji
"zdivočení", ustavičně hledají potravu,
přístřeší a lásku!
Lidé reagují různě. Někteří kočku ignorují
a doufají, že zmizí sama od sebe, jiní po ní házejí kameny
nebo na ni stříkají vodu ze zahradní hadice. Když má kočka
štěstí, začne se o ni "oslovený" dvounožec
starat, vezme ji domů, nebo alespoň upozorní spolek na ochranu
koček.
Jaká jsou rizika?
Když
si hodný člověk vezme bezprizornou kočku, měl by si
uvědomit několik věcí. Především by měl její příchod
ohlásit v útulku pro zvířata. Tetování nebo mikročip
usnadní zjištění majitele. Teprve po šesti měsících
bezvýsledného pátrání je "adoptivní rodič"
novým majitelem.
Pokud se kočka už delší dobu potulovala venku,
reaguje někdy pro člověka nepochopitelně, seká tlapkou a
prská. To si lidé často nesprávně vykládají, především
když se na kočku příliš bouřlivě vrhají děti. Děti by
se s kočkou nejraději hned mazlily, hrály si s ní a hladily
ji, ale nevědí, že má za sebou ošklivé zážitky a že si
teprve musí znovu vybudovat důvěru k lidem. To je možné jen
díky velké trpělivosti a ještě většímu pochopení.
Rodiče musí dětem vysvětlit, proč nemohou brát kočku hned
do náruče.
Potom je zde otázka výdajů. Kočka se může
dožít až dvaceti let. Do domácího rozpočtu je třeba
zahrnout nejen položku "krmení a stelivo", nýbrž i
náklady na návštěvy veterináře a na očkování,
především u koček, které mají volný výběh ven.
Na téma výběhu - ne každý ho své kočce
může dopřát. Jestli "přitoulaná" kočka
potřebuje výběh, nebo je spokojená v domácnosti, to se
ukáže hned na počátku soužití. Kočka, která je zvyklá na
výběh, musí mít zase zajištěn bezpečný výběh ven. Jinak
bychom ji trápili.
Existují ovšem kočky, které žily celá léta
venku, a když najdou nový domov, reagují zděšeně, když
mají opustit byt!
Když už máme jiné kočky...
musíme
nechat přitoulanou kočku důkladně vyšetřit u veterináře,
abychom neohrozili vlastní zvířata. Obvykle se usedlé kočky
a nováček nejdřív vzájemně oťukávají.To může trvat
několik hodin, dní, někdy i týdnů. Někteří milovníci
zvířat přitom příliš brzy ztratí trpělivost a
nepočkají, až si kočka zvykne.
Když se pak přece jen zjistí, že kočka
pochází z rodu
"kromě-mě-nesmíš-mít-žádnou-jinou-kočku", měl
by jí člověk najít uvážlivě nový domov, třeba za pomoci
spolku na ochranu zvířat.
Shrnutí: získává nejen kočka - i (a především) člověk
Malý kočičí nalezenec, který zase začal
důvěřovat lidem, dá velmi zřetelně najevo vděčnost a
lásku. Je krásné pozorovat, jak se ubohá vyhublá vyděšená
kočka mění v nádherného tygříka s lesklou srstí a
jiskřivýma očima, který zahrnuje láskou člověka, jenž ho
zachránil. Každý den působí nové potěšení, je tu, když
člověk přijde domů, cítí jeho radost, jeho smutek, je
připravena ho utěšovat a povzbuzovat. Právě pro děti je
kočka ideálním kamarádem. Mohou se jí se vším svěřit,
vyprávět jí svá tajemství, mazlit se s ní, když jsou
smutné. Kočky mají zvláštní anténu pro duševní trápení
dětí! A děti si v soužití s kočkou pěstují zodpovědnost
za živého tvora.
Pro osamělé a starší lidi je péče o kočku
doslova elixírem života. Chrání je před osamělostí,
izolací, zajišťuje jim aktivitu a díky tomu i duševní a
tělesné zdraví - a tak je tím nejlepším prostředkem proti
depresím.
E.K.